Motto:
„Největší operní hvězdy do nejmenších detailů...“

Rossiniho Jezerní paní, napsaná na počátku 19. století, patří k výstavním kusům belcantových oper seria, které v době svého vzniku živily fascinaci evropským romantismem. Tradičnímu zpracování zůstává věrný i režisér současné inscenace Paul Curran. Pro britského umělce, který v minulosti zastával funkci uměleckého ředitele norské Národní opery, je to první životní šance zazářit na prknech MET. Debutanty jsou také autoři výpravy a dobových kostýmů Kevin Knight a světelného designu Duane Schuler.

Sobota 14. března 2015 v 17,45 hodin

JEZERNÍ PANÍ
(La donna del lago)

Hudba: Gioacchino Rossini
Libreto: Andrea Leone Tottola na motivy stejnojmenné poémy Waltera Scotta The Lady of the Lake

Světová premiéra: 24. 10. 1819 Teatro San Carlo, Neapol

Obsazení:
Elena: Joyce DiDonato
Giacomo, král Skotska: Juan Diego Flórez
Rodrigo: John Osborn
Malcolm Groeme: Daniela Barcellona
Douglas: Oren Gradus

Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Paul Curran
Orchestr a sbor Metropolitan Opera New York

Nastudováno v italském originále, uváděno s anglickými a českými titulky

Délka představení cca 210 minut, včetně jedné 35 min. přestávky. Konec přenosu cca ve 21,25 hodin.

Opera Jezerní paní, inspirovaná poémou Sira Waltera Scotta The Lady of the Lake je nejromantičtější Rossiniho italskou operou vůbec. Výsledkem velkorysého ansámblu i instrumentace je nebývale opulentní pojetí, s jakým se lze u skladatelových komičtěji laděných děl setkat jen ojediněle. Renesanční skotský král Jakub V. podniká výpravu do Skotské Vysočiny, obývané místními kmeny, kde se zamiluje do Eleny – Jezerní paní. Elenin otec brojí společně s místními kmeny proti královským nařízením a dceřinu ruku již přislíbil vůdci jednoho z kmenů, Rodrigovi. Dívka však miluje Malcolma – mladého romantického hrdinu.

Mnohem ostřílenější jsou pak protagonisté ústředních rolí Jezerní paní. Šestačtyřicetiletá Joyce DiDonato, lyrická mezzosopranistka z amerického Missouri, debutovala v MET před deseti lety rolí v Mozartově Figarově svatbě a samotnou roli Eleny již dříve ztvárnila na mnoha světových jevištích včetně milánské La Scaly. Držitelka ceny Grammy z roku 2012 sklízí za své výkony nadšené kritiky a nejinak tomu bylo po premiéře Jezerní paní v Met 16. února letošního roku.
„Výkon Joyce DiDonato byl víc než perfektní, byl triumfální. Není potřeba velké dávky odvahy k tomu, prohlásit ji za jednu z nejlepších zpívajících hereček současnosti. Její výkon v Jezerní paní se tyčí nad ostatními výsostnými výkony v její dosavadní kariéře. Její tóny byly čisté jako med, koloratura a pěvecké ozdoby působily zcela nebojácně a bez úsilí,“ oslavuje pěvkyni New York Classical Review.
Také hlavní mužský protagonista, peruánský tenor Juan Diego Flórez, se s výzvou obtížné belcantové role shovívavého skotského krále Giacoma v přestrojení popral více než důstojně. Kritik deníku Huffington Post ocenil především jeho „zvonivý hlas, který neztrácel nic ze své síly ani v těch nejvyšších pasážích, obzvlášť ve velké árii ‚O fiamma soave‘.“
Flórez se na jevišti MET pravidelně objevuje už od roku 2002, kdy ztvárnil hraběte Almavivu v oblíbeném Lazebníku sevillském, v rámci přímých přenosů je to již jeho pátý výkon. Na jevišti dále stanou Daniela Barcellona v kalhotkové roli Malcolma, John Osborn jako Rodrigo a Oren Gradus v roli Douglase.
Za dirigentským pultem se objeví mladá vycházející hvězda Michele Mariotti, specialista na Rossiniho rozsáhlé dílo, který navíc pochází ze stejného města jako velký skladatel, italského Pesara. Mezi kusy, které dirigoval, patří například Vilém Tell nebo Matylda ze Shabranu, v MET to byla například Bizetova Carmen nebo Verdiho Rigoletto.

Obliba díla Waltera Scotta přetrvává dodnes, na začátku 19. století však vyvolal Scott přímo módu, která překročila hranice literatury. Operní skladatelé hledali romantické náměty, naplněné tajemstvími, psychologicky komplikovanými bytostmi a neutěšenými rodinnými vztahy, samozřejmě láskou a žárlivostí, bez nichž se opera neobešla, a takové motivy Walter Scott nabízel. Boieldieuova Bílá paní, Auberova Němá z Portici, Marschnerův Templář a Židovka, Bizetova Kráska z Perthu a ze všech nejznámější Donizettiho Lucie z Lammermooru jsou díla stále živá. Jedním z prvních operních skladatelů, který našel inspiraci u Waltera Scotta, byl však Gioachino Rossini. Scottův básnický příběh The Lady of the Lake vyšel tiskem roku 1810, Rossiniho opera La donna del lago měla premiéru 24. října 1819 v Teatro San Carlo v Neapoli. Libretista Andrea Leone Tottola již byl autorem libreta Rossiniho oratoria Mosè in Egitto, opery Ermione (podle Racina) a podílel se na přepracování libreta jeho opery Edoardo e Cristina. Scottovu poemu obohatil ještě o prvky z fiktivních skotských balad Jamese Macphersona alias Ossiana. Kompozice Jezerní panny (jak se titul překládá do češtiny) přitom byla víceméně nouzovým řešením – Rossini musel vytrhnout trn z paty impresariovi Domenicu Barbajovi v Teatro San Carlo, když nedodal slíbené dílo Gaspare Spontini a Rossini tak měl zachránit sezónu. Rossini komponoval jako vždy rychle, nikdy se ostatně nerozpakoval „vykrádat“ sám sebe a novou operu budoval i s použitím osvědčených „stavebních dílců“, které nalezneme i zde. Scottova poema nabízela vše, co bylo výše řečeno. A libretista navíc vytěžil čtyři parádní role – jednu ženskou a tři mužské, přičemž ovšem jedna z těch mužských byla „kastrátová“, takže v ansámblech se hlasy příjemně vyvažovaly. Premiéra údajně příliš publikum nechytla (tak už to někdy s premiérami bývá). Titulní role byla psána pro Isabellu Colbran, která se tři roky po premiéře stala Rossiniho manželkou, Malcolma zpívala Benedetta Rosamunda Pisaroni. Obě byly proslulé rossiniovské zpěvačky své doby, a podobně tomu bylo i s dalšími pěvci, kterým psal Rossini role na tělo: k „jeho hlasům“ patřili i Giovanni David jako Giacomo, Michele Benedetti jako Douglas a Andrea Nozzari jako Rodrigo. Po první repríze se stala La donna del lago dalším z Rossiniho hitů – ale jen do té doby, než opanovali jeviště Verdi a Wagner. Ne úplně pravděpodobný příběh s mužskou rolí pro mezzosoprán, s přídechem tajemna a krvavého vyřizování účtů, a přece s happyendem, jakási pozdní opera seria s přemírou koloraturních kudrlinek odporující nové estetice pěveckého umění se přežily. Ovšem v posledním půlstoletí minulého století se také tato Rossiniho opera na jeviště začala vracet, i přes svou pěveckou náročnost – či právě pro ni, vždyť soutěživost mezi operními zpěváky nikdy nevymřela...