Královský skandál spalující vášně a zoufalých činů inspiroval MacMillanův balet Mayerling. Kenneth MacMillan je jedna z nejzajímavějších postav baletu 20. století a právě jeho balet Mayerling patří k tomu nejlepšímu, co londýnská Royal Opera House hraje.

Výjimečné dílo, které posouvá hranici možností klasického baletu
Mužský part patří k nejtěžším rolím, jaké kdy byly v baletu napsány. To, že je role prince Rudolfa pro interpreta velkou výzvou jak po stránce technické, tak i z hlediska psychologie postavy, potvrzuje první sólista Edward Watson: „Neznám jiný balet, který by se tolik soustředil na mužského protagonistu. Emocionálně je to vzrušující a vyčerpávající zároveň. Když jsem v polovině baletu, říkám si: Nikdy víc. Když je to za mnou říkám si: Už nikdy nechci tančit nic jiného.“ V hlavní roli prince Rudolfa alternuje první sólista Steven McRae.
To ale neznamená, že by balet neměl silné ženské hrdinky, naopak. Ženy hrály v životě korunního prince Rudolfa ústřední roli. Ať už jde o princovu matku, císařovnu Alžbětu, zvanou Sissi, kterou ztvárňuje americká tanečnice a choreografka Kristen McNally, či Rudolfovu choť, princeznu Stefanii, se kterou žil v manželství bez lásky v podání Meaghan Grace Hinkis. Jednou z velkých hvězd Královského baletu je bezesporu primabalerína Sarah Lamb, která nazkoušela hned dvě role – Rudolfovu mladičkou milenku Mary Vetseru, se kterou princ vykročil vstříc smrti a zároveň hraběnku Marii Larisch, královninu důvěrnici, která oba milence seznámila. Stejnou dvojroli nastudovala i španělská tanečnice Laura Morera.

Rozhněvaný mladý choreograf
Mayerling, stejně jako další balety Kennetha MacMillana, dnes tvoří pilíře repertoáru Královského baletu, což je paradox, protože tanečník, choreograf a později i umělecký šéf Královského baletu ve své době narážel na nepochopení – vedení divadla se obávalo, že jeho experimentální přístup bude pro diváky příliš silné sousto. „Balet 40. a 50. let mi připadal jako výkladní skříň obchodu s oděvy,“ nechal se slyšet nekonvenční choreograf, který chtěl zobrazovat osudy skutečných lidí a který věřil, že balet může zobrazit jakkoliv komplexní děj stejně dobře jako současný tanec, film či kniha. „John Osborne a jeho text Ohlédni se v hněvu mi ukázal cestu, jak zobrazovat lidské emoce a frustrace“. Je jisté, že Kenneth MacMillan svým vizionářským přístupem předběhl svou dobu. Od prvního uvedení baletu letos uběhlo přesně 40 let. Dá se s nadsázkou říci, že balet se stal osudovým i pro samotného choreografa – před 25 lety zemřel v zákulisí divadla při zkoušce Mayerlinga.