Motto:
„Největší operní hvězdy do nejmenších detailů...“

Jedna z nejpopulárnějších oper současnosti, jejíž děj se odehrává v Římě roku 1800 a zachycuje strhující milostné drama, nenacházela od svého premiérového uvedení v roce 1900 vždy jednoznačnou přízeň kritiky. Právě dramatická síla Toscy a obecně uznávaná vynalézavost Pucciniho partitury však dělá z díla pomyslnou „vlajkovou loď“ všech významných operních domů. McVicarova velkolepá inscenace pod dirigentským vedením Emmanuela Villaumea, pak dokonale naplňuje představu titulu, kterým Met nadchne široké spektrum operního publika. Francouzský hudebník, který vede český orchestr, na poslední chvíli zastoupil Jamese Levineho, jenž se na sklonku roku 2017 postaral o největší skandál v Met za poslední dekády, když ho několik mužů obvinilo ze sexuálního obtěžování.

Sobota 27. ledna 2018 v 18,45 hodin

TOSCA
(Tosca)

Hudba: Giacomo Puccini
Libreto: Luigi Illica, Giuseppe Giacosa podle dramatu Victoriena Sardou

Světová premiéra: 14. 1. 1900 Teatro Costanzi, Řím

Obsazení:
Tosca: Sonja Jončeva
Cavaradossi: Vittorio Grigolo
Scarpia: Željko Lučić
Kostelník: Patrick Carfizzi

Dirigent: Emmanuel Villaume
Režie: Sir David McVicar
Orchestr a sbor Metropolitan Opera New York

Nastudováno v italském originále, uváděno s anglickými a českými titulky

Délka představení cca 210 minut, včetně dvou přestávek (35 a 32 minut). Konec přenosu cca ve 22,20 hodin.

Snad žádné inscenaci v celé 137leté historii Met se během příprav nelepila smůla na paty tak jako nové Pucciniho Tosce. Vedení muselo postupně nahradit všechny tři původní představitele hlavních pěveckých partů. A po první obměně dirigenta nakonec i proslulého Jamese Levineho. Dlouholetou oporu Met a emeritního hudebního ředitele obvinili v prosinci 2017 ze sexuálního obtěžování, Met s ním následně přerušila spolupráci a povolala Emmanuela Villauma, šéfdirigenta PKF – Pražské filharmonie. Operní dům v inscenaci Davida McVicara vsadil na vycházející hvězdy soudobé světové scény – divu Floriu Toscu nezapomenutelně ztvární sopranistka Sonja Jončeva, jejího věrného milence a malíře Cavaradossiho tenorista Vittorio Grigolo. Pěvci nahradili ostřílené operní hvězdy Kristine Opolais a Jonase Kaufmanna, kteří z inscenace odstoupili z osobních důvodů. Na Toscu, která zdárně překonala měsíce chaosu, se tak mohou díky přímému přenosu z Met už 27. ledna 2018 těšit diváci dvou tisícovek kinosálů v 73 zemích světa...

Premiéru Toscy, která připadla na Silvestra, provázela nervozita nejen kvůli lastminutovému přeobsazování klíčových rolí. Na nové inscenace Toscy jsou vždy vysoké nároky a pro Met to platí dvojnásobně. Oceňovanou inscenaci Franca Zeffirelliho v roce 2009 nahradila nová verze režiséra Luca Bondyho, kterou však diváci vypískali hned na premiéře. „Ve hře je hodně,“ netajil se obavami ředitel Met Peter Gelb.
Hned s prvními recenzemi si však mohl oddechnout. New York Classical Review označil novou Toscu za „nepochybný triumf operní sezóny“, o což se výraznou měrou zasloužilo obsazení hlavních rolí inscenace. Jakkoliv totiž oba stěžejní protagonisté – bulharská sopranistka Sonja Jončeva a italský tenorista Vittorio Grigolo – v úlohách debutují, jejich souhra je od počátku sugestivní, společné duety elektrizující a zejména Jončeva nenechává na pochybách, že rolí Toscy upevňuje svou pozici hvězdy první velikosti.
Hned několik kritik oslavně vyzdvihlo její úchvatný přednes slavné árie druhého dějství Vissi d’arte, prodchnutý hlubokou reflexí, například The Huffington Post ale nadšeně hodnotí celé ztvárnění titulní role: „Počínaje prvním momentem na scéně, kdy vstoupí do chrámu jako skutečná prima donna, Jončeva je zkrátka přesvědčivá. Ať už s Cavaradossim flirtuje nebo ho žárlivě popichuje, je to ona, kdo ovládá situaci.“
Grigolovo působivé podání Cavaradossiho suverénně pojme jak horkokrevnou vášeň malíře a revolucionáře, tak i dojemnou beznaděj, když se – v árii E lucevan le stelle – domnívá, že zbožňovanou milenku už nespatří. Dvojici stěžejních protagonistů pak zdatně sekunduje baron Scarpia jako zákeřný šéf policie. V podání barytonisty Željko Lučiće, je tato postava pravým ztělesněním zla a zkázonosné manipulace.
McVicarovo pojetí Toscy, s vizuálně opulentní scénou Johna MacFarlanea, totiž záměrně upouští od experimentálních aktualizací a samoúčelných inovací. The Wall Street Journal přitom zvláště oceňuje skutečnost, že McVicar nalezl řadu originálních řešení v tradičním inscenačním rámci, zatímco The Huffington Post kvituje, že McVicarova režie citlivě vrací Pucciniho velkou tragédii lásky a politiky tam, kam – časově i místně – náleží.
Stejný list pak v uznalé recenzi pokračuje: „Jsou tu politické intriky, tajná úmluva s cizími mocnostmi, sexuální obtěžování a manipulace ze strany vlivné osoby, fake news, a ve středu všeho dění vášnivá láska mezi oslavovanou pěvkyní a umělcem... Pokud vám podobný výčet připomíná titulky dnešního vydání novin, inscenace McVicara a jeho týmu zahrne to vše.“

Z historie opery
O drama La Tosca Victoriena Sardoua se Giacomo Puccini zajímal od roku 1889, kdy v něm v Miláně viděl slavnou herečku Sarah Bernhardt. Složitá jednání jeho nakladatele Giulia Ricordiho se Sardouem a Pucciniho práce na Manon Lescaut a Bohémě však kompozici Tosky oddálily a skladatel operu dokončil až v roce 1899. Světová premiéra se uskutečnila v římském divadle Teatro Costanzi 14. 1. 1900; měla obrovský úspěch, i když například Gustav Mahler o ní mluvil jako o „mistrovské slátanině“ a ještě hůře se vyjádřil Richard Strauss.
Přesto dnes patří opera o slavné zpěvačce Tosce, jejím milenci, malíři Cavaradossim a zákeřném policejním šéfovi baronu Scarpiovi, odehrávající se roku 1800 v době napoleonských bojů proti Rakousku v Itálii, k nejpopulárnějším operním titulům.
Pucciniho pátá opera Tosca se stala jednou z nejhranějších oper světového repertoáru a její obliba trvá dodnes. Na úspěchu tohoto díla se nesporně podílí velice kvalitní, výborně vystavěné libreto, které diváky okamžitě vtáhne do děje plného napětí. K ohlasu opery přispívá samozřejmě Pucciniho hudba, napsaná efektně, ale zároveň i velmi oddaně právě ve vztahu k libretu. V tom nejlepším slova smyslu dokresluje vše, co libreto přináší, a umocňuje účinek textu, aniž by propadla pouhé ilustrativnosti.
Mezi nejslavnější operní árie z Toscy patří Recondita armonia nebo E lucevan le stelle, jež náleží k jedné z nejproslulejších árií vůbec.